Před čtyřiceti lety byla v místě vzniku, tj. USA, první vlna hardcore punku v podstatě vyčerpána. Etablované kapely mlely z posledního, rozpadaly se a případně svou hudbu směřovaly do jiných vod. A tak může působit jako takové malé překvapení, že je tu nová vlna amerického hardcore punku, čerpající z jeho původní podoby a zároveň navýsost aktuální, dík poměrnému mládí těch, kdo ho hrají. V tom je propastný rozdíl oproti Evropě, kde publikum ve většině pomalu ale jistě stárne. Kupodivu se tak dodnes nejedná o pobízení mrtvého koně ke cvalu. Následující řádky jsou takovou malou rekapitulací toho, co nabídl hardcore roku 2023 na gramofonových deskách a z mého pohledu jsou nepřehlédnutelné.
Ovšem nutno zmínit, že tím myslím hardcore v původním smyslu slova, tak jak se etabloval v rámci punkové subkultury na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Nikoliv příšerný nejapný utahaný pseudometal, který se v místních vodách za hardcore, jako vyprázdněnou škatulku, vydává.
Z Olympie ve státě Washington pocházejí Electric Chair. Ti svým ze řetězu utrženým hardcore punkem zařádili již prvním singlem z roku 2018 a první album je čirým majstrštykem. To se sice v test pressu objevilo již v roce 2022, leč jeho regulérní edice na sebe dala čekat až do roku letošního. Svou divokou energii ostatně předvedli i na prknech pódia v Pražském klubu Underdogs‘ před více než rokem.
Jako blesk z čistého nebe na mě zapůsobila první deska G.U.N. z Nashvillu v Tenessee, vydaná v režii skvělého vydavatelství Sorry State. Ve své hudbě čerpají ze stejných zdrojů jako Electric Chair, zaslechnete tu odkazy na počátky Dischordu, stejnou měrou jako na kapely z Midwestu a Kalifornie první půle osmdesátých let.
Ve stejný moment a na stejném vydavatelství vyšla další hardcore punková smršť jménem Meat House. Členové White Stains, Government Warning nebo Scarecrow tu vysekávají čisto čistou poctu 80’s hardcore a kapelám jako Koro nebo Neon Christ. Divoce, lehce chaoticky, ale stále chytlavě, ctíc podstatu věci, kterou je to že, celý hardcore punk v zásadě stále primárně čerpal z garážových kapel šedesátých let.
Peklo z Clevelandu přináší The Hell. Ex členové mladické punkové kapely Cluester za pár let dotáhli svůj styl k dokonalosti. V něm se nihilistický zpěv, který jako by utekl z desek Germs, mísí s divokým punkem, který zdrhnul z kompilací Flex Your Head nebo Process Of Elimination.
Skvělou záležitostí, zasahující jednou svou stranou do tohoto článku, je i čtyř split Screaming Death. Tam se sešly americké kapely Destruct a Scarecrow, které čerpají své primární inspirace ze Skandinávie, se Švédy Dissekerad a britskou smrští jménem Rat Cage. Tuto desku, na rozdíl od většiny zde zmíněných, lze dík exkluzivní distribuci Skrammel Records skrze Phobia Records bez problémů sehnat i v našich končinách. Což bohužel neplatí téměř o ničem z tohoto soupisu.
Nové jméno z Kanady jsou Crosshairs. To, co předvádí na své první desce Perverted Law, je naprosto odzbrojující míx hymnického britského punku počátku osmdesátých let s živočišností amerického hardcore téže doby. Výsledek tak naprosto odpovídá přirovnání z propagačního textu. Zní to jako by Gang Green a Circle Jerks jamovali s The Parisans a The Skeptix na mejdanu.
Chain Whip z kanadského Vancouveru nejsou úplnou novinkou. Letošní album je jejich čtvrtou či pátou deskou (to záleží na tom, nakolik do toho počítat vinylovou verzi jejich dema), ale i tak jsou stále aktuální kapelou, patřící ke stejné vlně. Především je ale Call Of The Knife, jak se jmenuje nová deska, skvělá. Píseň State Hornets svou hymnickou intenzitou aspiruje na moderní hardcore punkovou klasiku.
Druhou stranu Kanady reprezentují Imploders z Toronta. Jejich lehce neurotický hardcore punk má nezaměnitelně současný „retro“ zvuk a zároveň odkrývá odkazy na kanadské kapely jako Stretch Marks nebo Unwanted. Ještě nyní si vyčítám, že jsem si jejich LP nekoupil na koncertě Chain Whip.
Pokud si někdo dokáže představit newyorský hardcore z roku 83, přenesený do roku 2023, dokáže si představit, jak zní Stigmatism. Jejich album oživuje sound kapel jako Abused, Antidote či Urban Waste v tom nejlepším slova smyslu. Kéž by platilo, že když se řekne New York hardcore, lidé si představí sound, jaký mají Stigmatism a nikoliv tristní napodobeninu metalu s huhlajícím potetovaným pseudorapperem za mikrofonem.
Z trochu jiného soudku, nicméně také s odkazy na minulost operují newyorští Flower. Ti vizuálem odkazují k Rudimentary Peni, hudbou pak k Nausea či počátkům Sacrilege. Metalovými riffy poháněný hardcore punk ve svém explicitně politickém pojetí. V kontextu roku 87 jsme tomu asi říkali peace punk, ale to je jen další v propadlišti času pohřbená škatulka, podobně jako speedcore.
Z podobného soudku čerpají další newyorčané Anti-Machine. Ty vydali své druhé EP s názvem Too Many Eyes. To podobně jako v případě Flower operuje s navztekaným ženským zpěvem, ale nabízí o poznání méně metalových motivů. Namísto toho nabízejí čirý přebuzený hardcore punk.
Boston z roku 1982 v posledních pár letech důsledně oživují Heavy Discipline. Ti právě vydali novou desku u Painkiller Records a ta opět servíruje esenci toho, co bylo možné zaslechnout na kompilaci This Is Boston Not LA. Od prvního dema jsou Heavy Discipline naprosto vražedně znějící kapelou a to platí i pro jejich aktuální desku.
Pokud chcete slyšet něco, co zní jako by uteklo z legendární kompilace Peace?, nenechte si utéct Nosferatu. Jejich album Society’s Bastard nabízí extrémně výbušnou směs různých ingrediencí hardcore punku první půle osmdesátých let. V tom se mísí zámořské vlivy se splašeností tehdejších italských a španělských kapel.
Co může být vnímáno jako slabina hardcore pro rok 2023, je naprostá absence toho, o čem se dříve dalo mluvit jako o regionálním soundu. Kapely odkudkoliv zní de facto až příliš stejně. Stejné technologie, stejné vlivy, jako by uniformita byla hlavním motem dneška. To je ale obecný problém světa propojeného sítí dat ve spojení s globálním kapitalismem, kde „regionální“ už buď neexistuje, nebo jde pouze o falešný předražený šmuk, za lokální produkt se vydávající.
Dalším mínusem je absence kapel silněji akcentujících melodickou stránku věcí. Tak jako to ještě před pár lety dokázali předvádět Night Birds.
Ač se to může zdát optikou střední Evropy téměř nemožné, hardcore punk je živ, poháněn novou krví. Ano, efekt toho „ty vole, tak takhle ještě nikdo nehrál“, který jsme zažívali do druhé půle osmdesátých let, je dávno pasé, ale energie i relevance je stále přítomna a zjevně dosud nevyčerpána. Naštěstí Hardcore 2023 nejsou jen oprášené reedice na SSD a Minor Threat. A na to pozvedněme sklenku.
Comments