V posledních několika letech se, stejně jako ve zbytku světa, i u nás vyloupla pěkná řádka desek, oživujících, více či méně zajímavé punkové vykopávky. Někdy jsou zajímavější, jindy méně. Další do této plejády je LP, zachycující dvojici živých nahrávek pražské Energie G

Psát recenzi na hardcore punkovou desku, pocházející z mého rodného kraje, a vlastně i města, je vždy potěšující. Je fajn slyšet, že někdo volně navazuje na to, co jsme se na stejném místě snažili dělat před více než pětatřiceti lety. Přesně to je případ kapely No More Hiroshima.

Rytmická sekce AMB záhy po převratu zakládá kapelu Gummy Pig či Gumový Prase, reflektující okouzlení newyorským „zábavným“ crossoverem kapel MOD, SOD či Mucky Pup. Gummy Pig fungovali krátce, ovšem v zásadní, těsně popřevratové éře, kdy z dnešní perspektivy a nadneseně řečeno, i uprdnutí mělo „nadčasový“ dosah. I dík tomu zanechali nesmazatelnou stopu své existence v místních subkulturních dějinách.

Lipstick Vibrators z francouzského hlavního města mají na sebou bezmála dvě desetiletí existence. Nicméně letošní LP Falling Down je teprve jejich třetí dlouhohrající nahrávkou a vlastně první na staré dobré, a dnes opět módní, gramofonové desce. Nepočítáme-li dvojici sedmi palců.

V devadesátých letech, kdy se v Čechách pozvolna zabydloval fenomén psychobilly, byl záležitostí miniaturní pražské bubliny, vzešlé z místních uctívačů rockabilly. Green Monster se z tohoto hudebního kvasu vyloupli na samém závěru dekády a záhy rozčeřili subkulturní vody.

Hej hej, další regionální Oi! nahrávka od Knockout Records, tentokrát ve spolupráci s vydavatelstvím Silesian Blood Records. Interpretem, který tu servíruje svou verzi plešounského rocku, je v tomto případě znojemský Rozruch a médiem je můj oblíbený desetipalec.

Politické běsnění předvolebních týdnů pocitově nemá konce a je jak únavné, tak otravné.

Teenage Bottlerocket patří k těm kapelám, které v úsvitu nového milénia pokračovaly v cestě, vytýčené kapelami, motajícími se okolo Lookout Records v půli devadesátých let. V kožených křivácích vzývající odkaz, tehdy již neexistujících, Ramones, a pohrávající si s bubblegumovou bezstarostností svých písní.

Před pár lety se z ničeho nic zjevilo demo nové kapely, složené z provařených tváří, jménem GxUxTxSx a již tehdy jsem byl příjemně překvapen. Zároveň jsem na něj v záplavě věcí, kterými jsme bombardováni v každodenním životě, v podstatě zcela zapomněl. O dva roky později jsou moravští skate maniaci zpět a tentokrát už na ně asi nezapomenu. Své první LP vydali vlastními silami v kooperaci se zavedenou americkou značkou 625 a už to je, pro kapelu z místních luhů a hájů, tak tro

Dvojnásobná smršť d-beatového šílenství z Kanady, vydaná pod hlavičkou agilního tuzemského crustového impéria Phobia Records.

La Flingue, kteří si, ne nadarmo, záhy po svém zjevení získali přízvisko marseilských The Briefs, se dík Wanda Records dočkali alba, na němž kolektují své čtyři dvanáctipalce z let 2013 až 2016.

Co nového či staronového se událo v posledních týdnech na gramofonové frontě? Podívejme se na pár zajímavých kousků do hudební mozaiky současnosti.

Fatalisticky jednoduchý obal, kde na bílém podkladu trůní pouze černý nápis Les Lullies a titul desky, jejíž převedení do češtiny zní stejně lakonicky jako její vizuál Jedna noc v Leipzigu.

Na první pohled možná trochu nenápadná je druhá deska Flathead z jihofrancouzského Marseille. Prstíky Wanda Records opět zašmátraly v podzemí francouzského rocknrollu, aby vytáhly dalšího příslovečného králíka z klobouku. Pojďme tedy nahlédnout na to, co se ukrývá v obalu, na kterém se mísí bílá, šedá a světle modrá.

Další z vydavatelských počinů pražského vydavatelství Knockout Records je deska kapely Direkt. Ta fungovala v druhé půli devadesátých let a v samém úvodu nového tisíciletí, což jsem po pravdě musel vyhledat na těch slavných „internetech“.

Phobia Records již roky stále udržuje při životě jeden z mých oblíbených formátů desek, a to split sedmipalce.

Mau Maus byli ve své době jednou z těch kapel, k jejichž nahrávkám se mé, tehdy cca 15ti leté já, snažilo horko těžko dostat.

Destructors pro mě byli dlouhá léta kapelou, která mě zajímala spíše kvůli oněm Pusheadovým obalům. Zpětně jejich desky doceňuji o poznání více a těchto pár střípků do mozaiky jejich tvorby to jen a jen utvrzuje.

Další z aktuálních, dílek vydaných pod hlavičkou Phobia Records, je album Aftermath ze severošvédského Umea.

Druhá deska Deathfiend je takový malý a možná nedoceněný klenotek punkového deathmetalu.