Lipstick Vibrators z francouzského hlavního města mají na sebou bezmála dvě desetiletí existence. Nicméně letošní LP Falling Down je teprve jejich třetí dlouhohrající nahrávkou a vlastně první na staré dobré, a dnes opět módní, gramofonové desce. Nepočítáme-li dvojici sedmi palců.

Hej hej, další regionální Oi! nahrávka od Knockout Records, tentokrát ve spolupráci s vydavatelstvím Silesian Blood Records. Interpretem, který tu servíruje svou verzi plešounského rocku, je v tomto případě znojemský Rozruch a médiem je můj oblíbený desetipalec.

Politické běsnění předvolebních týdnů pocitově nemá konce a je jak únavné, tak otravné.

Teenage Bottlerocket patří k těm kapelám, které v úsvitu nového milénia pokračovaly v cestě, vytýčené kapelami, motajícími se okolo Lookout Records v půli devadesátých let. V kožených křivácích vzývající odkaz, tehdy již neexistujících, Ramones, a pohrávající si s bubblegumovou bezstarostností svých písní.

Dvojnásobná smršť d-beatového šílenství z Kanady, vydaná pod hlavičkou agilního tuzemského crustového impéria Phobia Records.

La Flingue, kteří si, ne nadarmo, záhy po svém zjevení získali přízvisko marseilských The Briefs, se dík Wanda Records dočkali alba, na němž kolektují své čtyři dvanáctipalce z let 2013 až 2016.

Co nového či staronového se událo v posledních týdnech na gramofonové frontě? Podívejme se na pár zajímavých kousků do hudební mozaiky současnosti.

Fatalisticky jednoduchý obal, kde na bílém podkladu trůní pouze černý nápis Les Lullies a titul desky, jejíž převedení do češtiny zní stejně lakonicky jako její vizuál Jedna noc v Leipzigu.

Na první pohled možná trochu nenápadná je druhá deska Flathead z jihofrancouzského Marseille. Prstíky Wanda Records opět zašmátraly v podzemí francouzského rocknrollu, aby vytáhly dalšího příslovečného králíka z klobouku. Pojďme tedy nahlédnout na to, co se ukrývá v obalu, na kterém se mísí bílá, šedá a světle modrá.

Další z vydavatelských počinů pražského vydavatelství Knockout Records je deska kapely Direkt. Ta fungovala v druhé půli devadesátých let a v samém úvodu nového tisíciletí, což jsem po pravdě musel vyhledat na těch slavných „internetech“.

Phobia Records již roky stále udržuje při životě jeden z mých oblíbených formátů desek, a to split sedmipalce.

Mau Maus byli ve své době jednou z těch kapel, k jejichž nahrávkám se mé, tehdy cca 15ti leté já, snažilo horko těžko dostat.

Destructors pro mě byli dlouhá léta kapelou, která mě zajímala spíše kvůli oněm Pusheadovým obalům. Zpětně jejich desky doceňuji o poznání více a těchto pár střípků do mozaiky jejich tvorby to jen a jen utvrzuje.

Druhá deska Deathfiend je takový malý a možná nedoceněný klenotek punkového deathmetalu.

Album s názvem Almost Unbreakable Toys vyšlo v režii Wanda Records, což je dnes téměř sázka na jistotu pro fanoušky staromilského rocknrollového punku.

Pro fandy kapely, a obecně českého punku, je to deska, která by jim neměla chybět ve sbírce.

Slaughterhouse jsou celkem nové jméno, vzešlé ze současného jihokalifornského punkového mikro světa. Dvě holky, dva chlápci, nabuzené kytary a jejich vztek, přenesený do drážek desky dík vydavatelství Pirates Press Records.

Londýnští Los Pepes po čtyřech letech vydali svou novou desku. Již šestou velkou desku ve své diskografii, což vlastně není vůbec málo.

Sice jsme teprve v druhém kvartále letošního roku, ale On The Loose, bude v mém světě bez pochyb figurovat mezi top deskami roku 2025.

Na jaké koncerty stojí za to vyrazit v květnu?