Odešel Wayne Kramer, předposlední z MC5. Vzhledem k jeho dlouhá léta nehynoucí energii a kreativnímu elánu to zkrátka a dobře působí jako blesk z čistého nebe, ale některé choroby dokáží být neúprosné a rychlé.
Hudbu MC5 jsem jako produkt o dekádu mladší generace začal vnímat až zprostředkovaně. Ač Kick Out the Jams jsem měl jako školák na jedné z kazet někde mezi songy Shocking Blue, Sweet či Slade, jejich „proto“ punkovost jsem začal vnímat až o poznání déle, leč o to intenzivněji. Uvědomujíc si jejich zásadní vliv na sound kapel, které fascinovaly mé punkové mládí.
Faktem je, že album živé Kick Out the Jams, vydané v roce mého narození, dodnes dokáže svou energií většině obrazně ukopnout hlavu. Je naprosto specifickým mixem archetypálního rockového divošství s přeřvanými jazzovými odkazy. Je deskou, vymykající se dobovým škatulkám, nastavující zrcadlo všem těm klišé o šedesátých letech, hippies či míru a lásce. MC5 reflektují šedesátá léta rebelující se zaťatou pěstí, jsou zhudebněním ideje bílých panterů, se kterou přišel jejich manažer a mentor John Sinclair, jako odpovědí na hnutí černých panterů. Jejichž poselstvím je – ano, potřebujeme změnu, ale té se skrze „mír a lásku“ nedočkáme.
Následující dvě studiová alba se sice blbě prodávala, ale jejich vliv na pozdější punk i metal je zásadní a neoddiskutovatelný. Když se MC5 rozpadli roku 1972, Wayne Kramer se, stejně jako ostatní, ocitl na rozcestí. V jeho případě se volba obrátila na lehce zločineckou dráhu, jejímž vyústěním bylo zatčení při prodeji drog agentům v utajení a následný kriminál. Justice si na mladém rebelovi zgustla a za pofiderní trestný čin si odseděl čtyři roky.
Zatímco z toho, co zaseli MC5, začal bujet punkový boom, Wayne Kramer sedí v base, ze které je propuštěn v roce 1979, kdy vlastně onomu boomu již výrazně dochází dech. Záhy se ale připojuje k lehce ujetým Was (Not Was). Zakládá s Johnny Thundersem epizodní uskupení Gang War, kteří implodovali dříve, než stihli stvořit víc než pár demo snímků a živých záznamů. Mihne se s GG Allinem na jedné z jeho nejlepších nahrávek, singlu Gimme Some Head. Ale muzika se stala jeho koníčkem nikoliv obživou, tu svěřil truhlářskému nářadí.
V půli devadesátých let je „znovu“ objeven Bretem Gurewitzem a na Epitaph Records vydává fascinující sólovou desku The Hard Stuff. Od té doby čas od času vydal novou nahrávku, střihl si hostování tam či onde a mezitím příležitostně oživil řídnoucí MC5.
Roku 2022 se začalo šuškat o „práci“ na nové desce MC5. Nakolik do ní zasáhla Waynova nemoc a zda se jí posmrtně dočkáme, je otázkou. O desce a důvodu jejího vzniku se Wayne Kramer vyjádřil následovně: „Myslím, že nastal čas znovu zažehnout ducha roku 1968, ducha mé generace, kdy jsme byli všichni mladí. Myslím, že se nacházíme ve velmi nebezpečném období našich dějin. A myslím si, že pokud se všichni nezorganizujeme, nespojíme se a nezakročíme, mohli bychom o to všechno přijít. Demokracie by mohla zmizet. Síly, proti kterým stojíme, si nedělají legraci. Tohle není hra. Je to vážné.“.
Wayne Kramer pro mě bude asi na věky jednou z nejinspirativnějších a nejkomplexnějších postav rockové hudby. Byl fantastickým autorem pronikavých motivů s nezaměnitelným soundem, delikventem, mužem manuální práce, nelpícím na profitování ze showbusinessového kolovrátku i kritikem společenské nespravedlnosti a aktivistou se srdcem na správném místě. I proto pro něj bylo naprosto autentickým a přirozeným zahrát koncert v rámci kampaně Bernieho Sanderse v roce 2015.
Odpočívej v pokoji, bratře Wayne, duch bílých panterů žije dál.
Komentáře