Malá vzpomínka na Briana Jamese

Hele, máš radši Pistole nebo The Clash? Ty vole, já mám nejradši Damned a hrdě ukazuji na placičku na klopě bundy. Do hloubky paměti zarytý útržek z nějakého letního líného dialogu mého čtrnácti až patnáctiletého já, někde u strakonického jezu, zatímco jsme tam popíjeli jablečné víno, říznuté Alpou a budili pohoršení.

Ano, The Damned byli kapelou, která mě z té velké britské punkové vlny sedmdesátých let okouzlila a zažrala se pod kůži nejvíce. Byli tím pravým pro náctiletéto outsidera, který odmítal kráčet s davem, nebyli přefouknutí bulvárem jako Pistols ani nepronikali do okrajových spekter tehdejšího mainstreamu jako The Clash. Fascinován běsy naplněnou divokostí jejich první desky, stejně jako jejími melodickými momenty, jsem zůstal vlastně dodnes. The Damned dokázali v kostce skloubit vše, co mě na punku uhranulo - jeho divoké já i melodické záchvěvy temné melancholie. Jednou z klíčových figur neuvěřitelné síly jejich první desky byl kytarista Brian James se svou vizáží archetypálního punkrockového rebelanta. A tak, když éterem před pár dny prolétla zpráva o jeho smrti, opět jsem si uvědomil, jak moc mě v určitý moment mého života jejich první deska ovlivnila. Ostatně právě ona, ze řetězu utržená, divokost úvodu první písně alba, nezaměnitelné Neat Neat Neat, byla možná prvním impulzem v mé proměně v hardcore punka. Neb jen máloco do té doby znělo s tak intenzivní zběsilostí.

Leč první éra kapely měla krátkého trvání.  Po singlu New Rose, vydaném ještě roku 1976, vydávají v následujícím roce nejen onu, v předchozím odstavci opěvovanou, první desku, ale i jejího rozporuplně přijatého následovníka, Music For Pleasure, na kterém je ovšem třeba naprosto fantastická píseň Don’t Cry Wolf. Na počátku roku 1978 se The Damned rozpadají a Brian Jones vyráží vlastní cestou. Zakládá nikdy nedoceněnou kapelu Tanz Der Youth, se kterou vydává singl a natáčí Peel Session (ten by měl sakra konečně někdo vydat) a po opakovaném vypískání máničkami v roli předskokanů Black Sabbath i na festivalu v Readingu ji opět rozpouští. Vydává pár, též nedoceněných, sólových singlů a když se osmdesátá léta rozbujela v plné síle, je zpět, aby spojil síly se Stivem Batorsem, Davem Tregunnou a Nicky Turnerem v Lords Of The New Church. Ve vlastně první a možná jediné punkové „supergroup“. A stejně tak, jako s The Damned, s nimi vydal naprosto fenomenální první desku. Desítka písní na eponymním albu Lords Of The New Church je snůškou podmanivých riffů a silných výpovědí, poháněná jen málokdy vídanou společnou chemií. Je to punk? Je to goth? Je to glam? Je to pust-punk? Odpověď je taková, že Lords Of The New Church byli tím vším a zároveň ničím. V tom nejlepším slova smyslu. A přesně tak jako v případě prvního alba The Damned bylo mé pubescentní já fascinovaně přikováno k reproduktoru okamžikem, kdy se z nich začaly linout první tóny úvodní skladby New Church.

The Lords Of The New Church nepřežili konec osmdesátých let, ale Brian James pokračoval v tom, co uměl nejlépe, v hraní. Zároveň už nikdy žádná z jeho nahrávek na mě neměla tak zásadní vliv, jako ty výše zmíněné. Ale zvuk jeho kvílící kytary z prvního alba The Damned mám nesmazatelně zažraný do mozku až do konce svých dnů a sakra, to je víc než dost.

Na gramofonu se točí Music For Pleasure a Dave Vanian do Jamesova geniálního riffu skanduje Don’t Be A Fool, Don’t Cry Wolf a já v nostalgické náladě ťukám písmenka do klávesnice, zatím co život jako zrníčka v přesýpacích hodinách odměřuje náš čas, ale don’t be a fool, don’t cry wolf.