Roku 1984, kdy Black Flag konečně vydali pokračovatele svého fenomenálního opusu Damaged s názvem My War, jsem byl teenagerský punk, končící základní školu. Black Flag pro nás měli status fascinujícího, kultem opředeného punkového novátorství a radikalismu, odmítajícího spektákl show byznysu se vším všudy. Byli i jednou z kapel, polarizujících punkové generace, a právě deska My War to ještě umocnila.
My War, patrně i dík tomu, že její německá verze vyšla na Aggressive Rock Produktionen, se záhy rozšířila i do místních luhů a hájů. Poslouchat Black Flag bylo tehdy jednak znamením toho, že se punkáč „vyzná“ a zároveň, spolu s Discharge či GBH, do značné míry generačním vymezením se vůči punkáčům první vlny. To je rámováno uštěpačnými poznámkami typu „ty vole, co to posloucháte, vždyť to zní jako nějakej hnusnej heavy metal“ a tak se rodí místní první hardcore punková generace.
Mé pubescentní já, fascinované nespoutanou punkovou divokostí Damaged a Everything Went Black a do značné míry vnímající muziku optikou „čím rychlejší, tím lepší“, ovšem My War nezkousávalo. Vlastně desku dodnes považuji za značně rozporuplnou (ač pořád lepší než nudná Slip it in) a jako znamení počátku konce kapely. Ač Beat My Head Against the Wall stejně jako I Love you jsou výrazné písně, to ostatně platí i pro první dvě kompozice desky.
Rozjezd obstarávající titulní My War je naplněna svébytnou energii a jaksi neopakovatelně svérázným zvukem. Zároveň je její provedení jakoby bez života. Strojovost nahrávky vyznívá prázdně a zploštěně, zvláště ve srovnání s demo verzí, nahranou ještě v jiné sestavě. Tu jsem měl samozřejmě možnost poprvé slyšet až mnoho let poté. Zmíněné písně z první strany jsou fajn, ale divoká energie kompaktní kapely, zachycená na Jealous Again a posléze Damaged, je pryč. Pryč je Chuck Dukowski i Dez Cadena stejně jako bubeník Robo i jeho nástupce Chuck Biscuits. Symbióza výrazných figurek, tvořících kompaktní celek, je nenávratně pryč. Od této chvíle jsou Black Flag již jen a pouze Ginnovým projektem s maskulinním kašparem v trenýrkách za mikrofonem.
B strana je kapitolou samou pro sebe. Zatracovanou, nepochopenou, ale i zbožňovanou jako jeden ze stavebních kamenů sludge core či moderního stoneru. Utahané kompozice plynou zvolna a pocitově jsou nekonečné, nepomáhá ani v pozadí něco deklamující Rollins. Možná fungují jako katalyzátory myšlenek ve specifickém stavu, ale při běžném poslechu mě nepřestaly nudit ani s odstupem čtyř desítek let. Jediným rozdílem s mým patnáctiletým já je, že se na ně nedívám s tak příkrým odsudkem.
My War je do určité míry i milníkem v obecnější rovině, symbolicky ohlašující konec první vlny amerického hardcore punku. Deska jako by symbolicky vycházela v roce, kdy začíná masivní hardcore punkové koketování s metalem, tehdy nazývané speedcore. Zároveň část etablovaných interpretů prchá do sfér podstatně melodičtějších, aby položila základ specificky americkému college rocku. V podstatě během roku se kapely, znějící jako „hardcore 81“, v rámci amerického punku stanou téměř raritou a anachronismem zároveň.
Black Flag jsou ukázkou toho, jak punkový interpreti přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byli stále kluci, primárně odkojení o dekádu starším tvrdým rockem. A Greg Ginn se tu nechává naplno unášet svou láskou k Black Sabbath či Deep Purple, aby bez stadiónové produkce stvořil nový vesmír. Chladný, odtažitý a repetitivní. Což nebylo v intencích punkového světa vnímáno právě pozitivně. To skvěle ilustruje Pusheadova kousavá karikatura „hippie Henriho“, v té době publikovaná v Touch And Go zinu.
Je otázkou, jak by deska zněla nebýt vleklého sporu kapely s Unicorn records, který ji v jejím rozpuku i bodu tranzice na delší dobu paralyzoval. Jak by zněla s Chuckem Dukowskim, Chuckem Biscuitsem a Dezem Cadenou v sestavě. Zachovaná dema naznačují, že se mohlo jednat o do značné míry odlišnou entitu, ale také by možná nebyla natolik radikálním krokem jinam. Leč v historii se na „kdyby“ nehraje, právě to je vždy vděčným tématem večerních posezení přátel u píva. My War je i čtyřicet let poté pro autora deskou jedné strany, ale s naprosto fascinujícím obalem, stvořeným Ginnovým bratrem Raymondem Pettibonem. Jedním z nejgeniálnějších výtvarníků, co kdy vložili své ruce do punkového mikro světa a dali mu vizuální rozměr.
Comments