Odešel poslední New York Doll

Další pubertální hrdina je na cestě na hřbitov. Dotčené sociální bubliny prožívají své tři sekundy smutku, zatímco na východě Ukrajiny i v pásmu Gazy ruští a izraelští imperialističtí hrdlořezové zbavují života zástupy, pro nás bezejmenných, lidských bytostí, po jejichž životě ani onen příslovečný pes neštěkne. Ale v dnešním světě sociálních sítí je i truchlení dílem okamžiku. Status s R.I.P. zákonitě odsouzený k jepičímu životu v oněch hromadách balastu. Umřel David Johansen, fňuk, rychle nahodit klip z youtube a kvapem pádíme dál světem, vymknutým z kloubů. Jak rychle přišlo, tak rychle odešlo. 

Formativní popkulturní ikony mé generace mizí jako mávnutím proutku. A zatímco ještě jako vzpomínku na Gene Hackmena sleduji Francouzskou spojku, má společenská bublina truchlí nad odchodem zpěváka New York Dolls.

Sedím v šerem prostupujícím pokoji a přemýšlím, kdy jsem Dolls zaregistroval poprvé. Ta nejstarší vzpomínka jde k jakémusi normalizačnímu anti-punkovému článku z časopisu, kde jsou Dolls zmíněni jako jedna ze zavrženíhodných kapel, což mé tehdejší já, stojící na hranici dětství a puberty, okamžitě fascinovalo. Neb vše zavrženíhodné, bylo pro mě to pravé. O nedlouho později jsem poprvé slyšel Personality Crisis a má celoživotní love affair byla zažehnuta. Ač sehnat obě desky kapely mi patrně zabralo následující dekádu. Což pro venkovského kluka, bez konexí a privilegií, vyrůstajícího v prostředí normalizačního Československa, nebylo nijak zarážející. Ale mezitím přišel všechen ten aktuálnější punk naší generace, okouzlená fascinace Discharge a hardcore punkem. Ony iniciační punkové kapely byly mým, stále ještě náctiletým, já na pár let odsunuty na vedlejší kolej.

S blížícím se závěrem devadesátých let, otráven tehdejším hardcorem i pop punkem, jsem jako mnoho vrstevníků začal oprašovat záležitosti, definující mé pubescentní roky a New York Dolls se na mém gramofonu opět zabydleli. Tehdy jsem docenil čirou živelnou krásu jejich jediných dvou desek, fascinován bubny Jerryho Nolana, kytarou Johnnyho Thunderse a v neposlední řadě deklamativnímu projevu Davida Johansena. Jeho vzhled, evokující Micka Jaggera z ošuntělého newyorského podsvětí, byl elektrizující, a to jak v dobách Dolls, tak i po jejich rozchodu, kdy se vydal na sólovou dráhu a s nadhledem i elektrizujícím šarmem poletoval mezi žánry.

Neměl jsem to štěstí zažít Dolls v letech jejich rozpuku, s odstupem dekád legendou opředených, v té době ale vnímaných jako jeden velký propadák. Až v době jejich návratu a po pravdě nebyl to jejich nejlepší večer. S vypůjčenou rytmickou sekcí, neboť ta permanentní byla zaneprázdněna na japonském turné Michaela Monroa, byli New York Dolls rozpačití a jako by ztracení na velkém pódiu, ale pořád to byli Dolls a David Johansen mužem jako zrozeným pro prkna, co prý znamenají svět.

Na gramofonu se již podruhé točí Too Much Too Soon a já znovu a znovu přendávám jehlu na skladbu It’s Too Late, geniální proto punkový rocknroll s neuvěřitelně silným a prostým sdělením. Skladba, která pro mě sumarizuje veškerou mizející krásu rockrollu. Baby, it’s too late, poslední New York Doll odešel a svět kráčí dál.  "Jsme jen dočasná sbírka částic, která se náhodou utvořila v tomhle konkrétním malém časovém okně v dějinách vesmíru." Řekl onehdy Brian Greene, teoretický fyzik a matematik. Je to vlastně vědecká verze rčení o tom, že z prachu jsme vzešli a v prach se obrátíme, jak praví jedna z nejfatalističtějších vyslovených pravd. Jen některým z nás se podaří onu svou jasně ohraničenou existenci překročit svým odkazem.