Conflict – There’s No Power Without Control
Jako dnes si vybavuji, jak jsem získal svou první desku britských Conflict. Jmenovitě jejich první album It’s time to see who is who. Proplétaje se davem lačných vlasatců a úzkými uličkami mezi stolky prodejců na burze desek, někdy v půli osmdesátých let, narážím na postávajícího fousatého chlapíka se vzezřením Johna Peela a stylovým baretem na hlavě, třímajícího v ruce dvě desky - Conflict a Icons Of Filth. Obě po kratičké konverzaci končí v mé tašce a já mohu s nadšením dát pár cigaret při klábosení s dalšími postiženci punkovou infekcí a posléze vyrazit na autobus odjíždějící ze Smíchovského nádraží. Po zbytek osmdesátých let patřili Conflict k jedné z kapel, která celkem výrazně rámovala mou tehdejší identitu, ač mě vlastně s každou další deskou bavili méně a méně. Jejich jméno se dokonce dostalo i na stránky našeho normalizačního novinového zpravodajství, které v krátkém sloupečku informovalo o nepokojích spojených s jedním z jejich londýnských koncertů. Jak pozvolna končila osmdesátá léta, kapelám jako Conflict a jejich generačním souputníkům docházel dech. Jak nábojem, tak i kreativně. Conflict si následně po desce Conclusion z roku 1993 dali desetiletou tvůrčí odmlku a člověk měl pocit, že už řekli vše. Ostatně v kontextu doby to bylo tak nějak přirozeným závěrem jedné éry.
A pak přišel úsvit nového milénia a pomalý návrat starých problémů. Technologický boom, válka proti „terorismu“, americký imperialismus se opět vymkl kontrole, zatímco Putin slibuje Rusku, že ho učiní opět velkým. Ejhle, ony ty dějiny neskončily. Optimismus vyprchal a v roce 2003 světlo světa spatřila, trochu nečekaně, nová deska Conflict. Ta, jak kapela ukazuje již v úvodní Carlo Giuliani, je do značné míry návratem k syrovému hardcore punku jejich nahrávek z půle osmdesátých let. Převážně rychlá tempa se pojí s navztekaným zpěvem a pro kapelu charakteristickými kytarovými motivy. Texty jsou i nadále přehlcené slovy, dá se říct, že užvaněné (což není myšleno jako invektiva a bylo dlouhodobě příznačné pro jejich nahrávky, přinejmenším počínaje albem Ungovernable Force), ovšem stále pevně stojící na stejné straně barikády. Colinův zpěv lehce zhrubl, ale jinak je vše tak, jak má být. Při opakovaném poslechu si říkám, že tohle je možná nejlepší deska Conflict vydaná po roce 1985.
Mezi desítkou skladeb nejvýrazněji vyčnívají úvodní dvě. I ty jsou sice lehce degradovány svou stopáží. To je ostatně podmíněno onou, již zmíněnou obsažností lyriky, kdy se na posluchače chrlí vodopád slov a vy v ten moment pochopíte, proč kapela dlouhodobě bazírovala na více zpěvácích. Pro jednoho by to bylo neutáhnutelné. Zároveň je to koncept obšlehnutý od jejich starších mentorů Crass. První zpomalení přichází s koncem strany A a přináší skvělou skladbu The Hidden Hand, ve svém úvodu znějící jako by tu poznenáhlu začali hrát Citizen Fish. Ale deska neztrácí dech ani ve své druhé polovině a s blížícím se závěrem. Především písně Now You’ve Put Your Foot in It a An Option jsou klasičtí Conflict v tom nejlepším slova smyslu.
LP původně vyšlo v éře vrcholícího úpadku gramofonových desek u Mortarhate a Maloka Records. To z něj na určitou dobu učinilo jednu z relativně těžko sehnatelných položek diskografie kapely. Tedy až do této reedice, vydané záslužně v tuzemsku díky nadšeneckému přístupu Knockout Records. Navíc s citlivě udělaným remasterem, který údajně zní lépe než vinyl původní. K tomu bohužel nemám srovnání, tak tu pouze prodávám informaci tak, jak jsem ji koupil.
Až teď si vlastně uvědomuji, že už celá trojice z účinkujících není mezi námi. Tak jim lze poslechem věnovat malé vzpomenutí.
Deska je k mání třeba ve Vinyl City Rockers, kde lze tituly Knockout Records sehnat.
Rok vydání: 2003 / 2025
Label: Knockout Booking And Records
1. Carlo Giuliani
2. There’s No Power
3. I’m Starving
4. Just Defy
5. The Hidden Hand
6. War
7. Now You’ve Put Your Foot In It
8. From St. Paul’s To Seattle
9. Dodi Did’er Doggy
10. An Option
Komentáře