Malá vzpomínka na Clema Burkeho a Ala Barileho

Z nekrologů se pomálu stává častější téma než z recenzí nových desek. A před pád dny odešla hned dvojice muzikantů, která na mě měla výrazný vliv v odlišných částech mého punkového života.

A vzhledem k tomu, že starší mají mít přednost, tím prvním na řadě budiž Clem Burke, bubeník Blondie. Jaro je v rozpuku, sluneční paprsky kolem a já si stylově vzal laptop na lavičku, umístěnou na hřbitově, abych nasál funerální atmosféru, k nekrologu slušící. Zatímco vítr dává promlouvat stromům, náhrobní kameny vyzývají k pozastavení a tichému toku myšlenek.

Písničky Blondie, chtě nechtě, lemovaly můj přerod z děcka v teenagera. Byli jednou z prvních kapel, u které jsem začal vnímat a chápat označení New Wave. Byli kapelou, která ve svém momentu dobyla hitparády a z původně s punkem spojené outsiderské kapely ze zaplivaného New Yorku se chvilku vyhřívala v odlesku diskokoulí a zdobila obálky popkulturních časopisů. Clem Burke byl klíčovou postavou této záležitosti, zjevně zrozené pod šťastnou hvězdou. Která navíc měla stejné jméno jako Vůdcův milovaný německý ovčák. Což mě, jakožto dítěti, nadšenému válečnou tématikou, záhy došlo a zároveň fascinovalo. Když se dnes, v době dostupnosti veškerých záznamů, zadíváte na živá vystoupení Blondie z dob jejich vzestupu i vrcholu, Burkeho neuvěřitelně dynamický a nepřehlédnutelný styl vás nutí chtě nechtě zařvat: „Sakra, tohle je rocknroll!“.  

Samozřejmě, Blondie začali být pro mé čerstvě punkové já záhy „uncool“. Mantra pubescentních punks první půle osmdesátých let zněla rychleji, tvrději a nekompromisněji. Tomu všemu byli Blondie na hony vzdálení. O dekádu později přišla doba znovunalézání již objeveného. Hltání příběhů z počátků punku, jejichž byli Blondie nedílnou součástí, mě přimělo k oprášení jejich desek, na které již od té doby nedám v mnoha ohledech dopustit.

Tím druhým je Al Barile, který byl kytaristou, duší a zakládajícím členem SSD nebo, chcete-li, SS Decontrol. Bostonské kapely, která přesně zapadala do škatulky punku pro naši generaci. Hráli rychle, tvrdě, vztekle a nekompromisně. Tak, jak jsme v tu dobu chtěli.

SSD byli pro mnohé z nás, za Železnou oponou, pěkných pár let více méně mystickou skupinou, o které jsme jen tu a tam někde zaregistrovali nějaké zmínky. Trvalo pěkných pár let, než jsem si na gramofon mohl položit alespoň pirátskou verzi jejich debutu The Kids will have their say, která se záhy zařadila mezi mé top desky. Byla to éra objevování hardcore i doba, kdy se začínalo skloňovat označení straight edge čím dál častěji. Estetika fotografií divoce skákajícího Ala byla nedílnou součástí kouzla. SSD byli v tomto ohledu - co obrázek, to ikonická momentka jejich pojetí hardcore. Před pár lety jsme s Alem, dík jeho aktivitě na Facebooku, svedli pár konverzací a plánech na reedice desek a později o tom, jak se ta první z nich povedla. Zůstali jsme ve sporadickém kontaktu. Později, ve spojení s jeho zápasem s nemocí, spíše v rovině občasného zaslání přání síly v boji a uzdravení. Bohužel v reálném světě přání neuzdravují a některé bitvy jsou odsouzeny k prohře.